Pověsti a říkadla

Dětství v Čechách, básně o dětech a dětství. Praha. Československý spisovatel. 1949.

Jan Drda
Dvojí rybáři

Krajina polehlá v nízkých pahorcích, plná vod v mísách údolí, kvetoucí trnkami na stráňkách, měřená letem čapích křídel, jejich hnízdo na střeše čtverhranné věže středověké tvrze, obklopené lukami, lesíky, a především rybničnatou vodou, tolik připomíná Jiráskovy krajiny z Proti všem.
To jsou Staré Kestřany u Písku, kde o stálých sádkách protivínské rybniční správy čekají tisíce kaprů, určených pro váš páteční stůl.Ryby v zajetí čtyř tarasených břehů, mezi nimiž poklesává proradná hladina na povel rybářů, ryby nedlouho před kuchyňskou popravou čekají v houfech, staženy v tom konci sádky, kam se neponořuje čeřen, a co chvíli v náhlém prudkém švihnutí ukazují bělobu břich, jako by ještě v těchto kritických okamžicích považovaly za nutné, chytit do pysků přelud tučného červa nebo utonulé mouchy. A nad nimi zpěvavým hlasem vykřikují súdečtí, baštýři a ostatní, kteří s nimi mají co dělat, početní litanii, v níž se naplňuje kapří osud. Sedmadvacet kaprů do koše, čtyřiapadesát do metrického centu, a každá z číslic v tomto řetězu zazní obřadně vyzpívana jak předpohřební želozpěv. Těla mlaskají v pádu, voda se rozstřikuje, čeřen se prázdní a plní, za chvíli odjíždí auto, plné ryb, s promočenou těžkou plachtou, do Ražic, kde nakládají rybí zboží do zvlášť ustrojených vagonů s proudící vodou. Tento poslední předsmrtný luxus dokáže, že ryby vydrží naživu až do Prahy nebo ještě i dál. Taových sádek je tu aspoň dvacet a každá pojme mnoho metrických centů. Některé ovšem už zejí prázdnotou, lepkavé bahno na dně se rozesýchá a rozpukává, neboť uběhlo drahně času od podzimních rybolovů. sem už přijde jen čáp, příživník, jenž se nemůže spustit za potěrem a malými línky, okounky a jinou násadou do hlubokých sádek; nohama roztlapuje bahno, hledač zobák rýsuje na povrchu kalu bludné polokruhy, které nekončí vítězným stisknutím kořisti. Všechno už je tu probráno, nikde nic, nikde nic, a tak se černobílý plachetník pustí raději k strouze, plné skokanů.
Jen rackové se drží nízko nad hladinou. Tady neprovozují komediantské řemeslo, jak jsme si je zvykli vidět v Praze, když ve vzduchu u nábřeží loudí kousky rohlíků, salámů a jiné městské stravy. Venkovští rackové jsou rybáři v plném smyslu toho slova i loví usilovně celý den. Prudce se spustí až k samé hladině nádrže, ve které rybáři přechovávají drobné násadové rybky, náhlým chvatem, při němž koce křídel rozčísnou hladinu, se zmocní malého línka nebo candátka a s rybou v zobanu zafrčí vzduchem k polím a potom ještě dál. To přesně poznáte, kdo z racků je starý mládenec, kdo bezdětný a kdo starostlivý rodič holátek, ukrytých někde v rákosí rybníku Jeřabince. Tam se zrovna v tento květnový čas líhnou na vodě racčí mláďata, a ještě s půlkou skořápky na zadku padají z hnízda rovnou do vody, takže jste v rozpacích, plovou-li silou vlastních nožiček, či nadnáší-li je míček skořápky. Nuže, staří mládenci, samotáři sežerou svou rybku kousek od nádrže v poli. Bezdětní manželé se nad ní skloní pěkně v páru, i v žravosti spolu zasnoubeni, a shltnou ji za poloviční dobu, ale ti, kteří mají mladé na krmeni, vznášejí se vysoko a chvátají přes luka se zobákem pevně stisknutým k místům, kde mají hnízdo.
Lidští rybáři proklínají rybáře ptačí. zastřelili dokonce jednoho racka a pro výstrahu jej pověsili za nohy na prutovou šibenici právě nad kapří násadu. Křídla delikventa sahají až k vodě a foukne-li větřík do těla, čeří ji v drobných kruzích. Ale živí druzi se lekli jenom chvilku. Za chvíli krouží kolem kamarádovy mrtvoly a jeden z nich dokonce usedna na vrchol šibeničného prutu, pranic nedbaje, jaký osud stihl viselce stejného řemesla.
I na šibenici si racek zvykne – myslí si třebas při tom ten ptačí rybář, a jedním okem hlídaje baštýře, nespouští to druhé s candátka, jenž bloudí blízko při hladině.

Lidové noviny, Praha. 19. 5. 1940.


Tmavá je noc, v ložnici své sedí u stolu dřímaje Kestřanský pán, a s praskotem se dvéře rozlítnou a duch v plamenu před něho se postaví. Zděšen tímto zjevem ptá se pán, kdo jest a co žádá; avšak přisedna k stolu „druhý tobě řekne“ duch odpoví. Přišel duch druhý a s touže řečí se usadil, přišel i třetí a usadiv se pravil: Já jsem zemřelý tvůj otec, ten kdož vedle mne sedí, tvůj děd a třetí tvůj praděd. Nešťastný tvůj praotec nespravedlivou pří na soudu dosáhl panství kestřanského, syn jeho dobře o tom jsa zpraven nicméně tento majetek až do smrti držel, mně pak ničehož neřekl. Trpíme za ten skutek všichni tři na věčnosti a jen ty jediný můžeš nás i sebe věčného zatracení zbaviti. Medle nemeškej a navrať statek bezprávně nabytý pravému vlastníku. Tam za Kestřany při řece v chudé chatrči bydlí a rybařením nuzně svůj život tráví. Jak pověděv zmizel otec pánův a s ním i děd i praděd, on pak hnut jsa prstem boží spravedlnosti učinil, jak mu otec velel a pravého majetníka uvedl na zboží dávno odcizené.


Český Jih a Šumava v Písni. 1929.
Český Jih a Šumava v Písni. 1929.

Rozkvět – obrázkový čtrnáctideník, 18. 20. 9. 1909.

Maloučko děvčat

Maloučko děvčat
Okolo Kestřan
Travička zelená,
Okolo Kestřan
Tráva roste:
Až tráva vyroste,
Ančička doroste;
Až tráva vyroste,
Pak bude má.

Už je vás málo,
Kestřansky děvčátka,
Už je vás málo,
Maloučinko:
Bylo vás jedenáct,
Už nejsou jen dvě z vás.

Prostonárodní české písně a říkadla, 1864.